Chovatelská stanice Gold warden, Malá Morava

Chováme psy plemene shiba-inu a samojed.

Vznik jména shiba, život shib v Japonsku
Shiba je pravděpodobně nejstarší ze šesti příbuzných původních japonských plemen psů, nazývaných souhrně Nippon-inu, z nichž je akita největší a shiba nejmenší. Stejně jako ostatní Nippon-inu byla i shiba chována pro lov. Existuje několik teorií o tom, proč bylo toto malé plemeno nazváno shiba. Jedna říká, že shiba byla původně užívána k lovu v hustých lesích a křovinách – slovo „shiba“ zde může znamenat „les plný křoví“ a potom „shiba-inu“ by byl „pes z křovinatého lesa“. Jiná teorie se domnívá, že je to proto, že křoví má stejnou hnědozlatou barvu jako srst shib. Třetí zastává názor, že název „shiba“ pochází z naganského dialektu a znamená „malý“ (viz shibaguri = malý ořech), tedy že označuje malou velikost plemene. Přestože je shiba malá, nebyla používána pouze pro lov drobné zvěře a ptáků. Její nesmírná statečnost, bystrost a pohyblivost se uplatnila i při lovu velkých zvířat, jako jsou jeleni, medvědi a divoká prasata. Před lety byl v české televizi promítán krásný japonský film Lovec medvědů o životě starého lovce, jeho vnuka a jejich psů – a byly to právě shiby, které vytvořily hlavní role a jejich hrdinství bylo filmem zdůrazněno. Japonský venkov byl místem, kde shiba vznikla a byla nejvíce chována a stále je největším rezervoárem plemene. Dodnes zde shiba plní úlohu nepostradatelného pomocníka při lovu. Její život ve venkovských podmínkách ale není lehký. Feny shiby jsou zvyklé vrhnout svá štěňata bez pomoci lidí v temných koutech kůlen,v dírách pod podlahou domu či v případě krajní nouze i v noře, kterou najdou v okolní přírodě. Štěňata kojí velmi dlouho, nejméně šest týdnů, aby nezašla hladem dříve, než jsou schopna si sama shánět potravu. Shiby dokáží pro svou obživu obratně ulovit jakoukoliv bílkovinnou kořist a okamžitě ji po získání pohltit. Pozřou bez rozmýšlení chycené ptáky, myši, žáby, žížaly – prostě vše, co může obohatit jejich jídelníček. Snědí i jakoukoliv stravitelnou rostlinnou potravu – brambory, zeleninu, ovoce, kořínky i sladké pupeny.

I shiba držená v mimojaponské domácnosti si ponechává mnoho ze svých přirozených vlastností. Je skromná a nepotřebuje mnoho potravy. Miluje teplo a pohodlí domova, ale stejně tak klidně žije celoročně venku v kotci. Je velmi čistotná a pořádná – neničí věci okolo sebe a pokud má alespoň dvakrát denně možnost své obydlí opustit, nikdy ho neznečistí. Takto čistotná se snaží být již dvou-třítýdenní štěňata, která se pokouší odkutálet ze svého pelíšku a svou potřebu udělat mimo něj. V pěti či šesti týdnech stáří jsou štěňata schopná vyběhnout s matkou z bytu nebo kotce a vyvenčit se venku. Jestli to vždy stihnou je jiná věc – často je za utíkajícím štěnětem cestička, jak již nebylo schopno čůrání udržet. Shiby-matky se snaží po celou dobu, co žijí se svými štěňaty, uklízet všechny jejich exkrementy – a dělají to mnohdy i u štěňat starých několik měsíců.

Stejně jako mnoho dalších přírodních plemen má i shiba vyvinuty ochranné mechanismy, které mají především štěňatům pomoci přežít ve světě plném nástrah. Již zhruba ve stáří deseti dnů se malá shiba brání uchopení cizím tvorem tím, že se bleskurychle převrátí na záda a začne nečekaně silným hlasem ječet. Nedá se předpokládat, že by tak pouze přivolávala na pomoc svou matku, protože slabá a lehká fena by silného útočníka nezdolala. Křik ale na krátký okamžik zmate nepřítele natolik, že štěně většinou stačí zmizet z jeho dosahu.

Povaha shiby je velmi svérázná. Je inteligentní, živá, pohyblivá a činorodá. Svého pána miluje, ale neustále mu dává najevo, že ho až tak dalece ke svému životu nepotřebuje. Velmi rychle pochopí, co se od ní chce, ale když se žádaná věc příliš odlišuje od toho, co chce ona sama, udělá vše proto, aby dosáhla svého a pánův příkaz nesplnila. Když je přistižena při nějaké nezbednosti, snaží se obratným manévrováním rozzlobeného pána uchlácholit a vyhnout se trestu. Má obrovskou škálu zvukových projevů od kňučení přes různé skřeky a skřípání k charakteristickému kvákání a vřískání. Umí vyvinout mnoho grimas a pro každou příležitost má připraven jiný škleb. Přitom se většinou svalí na záda, vrtí se a kroutí jako cirkusový klaun. Postižený majitel většinou nedokáže udržet vážnou tvář – a provinilec má vyhráno! Shiba je rozený individualista. Je to neohrožený samuraj, který kráčí životem sám, spoléhá jen sám na sebe, nevyhledává přátele a nikomu se nepodřizuje. Já a moje – to je hlavní krédo shiby.

Vše, co shiba dělá, je zaměřeno k jejímu osobnímu prospěchu. Poslechne-li svého pána, je to jen proto, aby se vyhnula zbytečným problémům. Pokud je ale přesvědčena o tom, že to, co provádí, je správné, nezastraší ji žádné domlouvání a tresty. Chce být vždy a ve všem první a nejdůležitější. Nesnáší jiné psy ani příslušníky svého vlastního plemene. Často ani vztah matek s potomky dlouho nepřetrvává, především ne vztah dvou fen. Lze dobře držet pár psa a fenu, ale i ti mezi sebou neustále více či méně bojují o výsadní postavení. Jejich konflikty ale nejsou tak hluboké a zásadní jako spory dvou fen shib nebo nesnášenlivost shib se psy a fenami jiných plemen.

Méně shiby útočí na stejně velká nebo menší plemena – jsou totiž přesvědčeny, že malý soupeř jich není hoden, a přehlížejí ho. O to více nenávidí velké a pro ně nebezpečné psy – dobrmany, rotvajlery, fily, mastiny, středoasiaty. Ti vrhají velký stín na shibí soukromý svět, a proto si zaslouží být zlikvidováni. Výsledek takového střetu je bohužel předem jasný. O shibí povaze se často tím nejbolestivějším způsobem přesvědčují i majitelé akit, kteří si shibu pořídí jako roztomilou miniaturu akity – a umístí obě, akitu i shibu, do jednoho kotce.

Shiba naprosto nerespektuje soukromí druhého psa a jeho často dobromyslné výstražné vrčení bere za sprostou agresi. Tak jako odvážně útočí ve své domovině na jeleny a medvědy, vrhne se i na jakéhokoliv velkého protivníka. Zcela bez ohledu na to, že vždy nemá za zády svého pána, který ji nakonec zachrání.

Shiba je veselý taškář, který si dokáže celý den hrát a vymýšlet skopičiny pro obveselení sebe sama i svého okolí. Pouze psi někdy bývají mužsky důležití a v dospělosti považují takové chování za sebe nedůstojné. Je velmi zvědavá, dokáže hodiny sedět na okenním parapetu nebo u škvíry ve vratech sledovat dění venku. Doma je velmi pořádná a čistotná, zničí minimum věcí (především ráda žvýká různé textilie) a velmi brzy pochopí, že byt je její doupě, a snaží se ho neznečistit. Může žít i v kotci, ale tam nevyniknou její povahové přednosti. Je ideální pes do městských bytů, protože je poměrně tichá, neštěká, pohybuje se i chová tiše. Má mnoho kočičích vlastností – dokáže si mnoho hodin čistit kožich a tlapky. Miluje své pohodlí a soukromí a dokáže se rázně ohradit, když ji někdo svou pozorností obtěžuje. Za své „doupě“ si většinou vybírá dobře chráněné místo (za gaučem, pod válendou, v nejzazším koutě pod stolem), a pokud se na něj uchýlí, je ochotná zle pokousat toho, kdo se ji pokusí vytáhnout. Výborně chytá myši a trpělivě čeká na příležitost je ulovit. Nevýhodou shib je to, že se většinou snaží chycenou kořist okamžitě spolknout. Mnohé z nich chytají a jedí ptáky, žáby i žížaly. Milují různou zeleninu, ovoce, sladké bobule i kořinky.

Shiby mají vynikající orientační smysl a v terénu, který jednou prošly, odbíhají od majitele na velkou vzdálenost. Pouze v místech, která jim jsou cizí, se drží na dohled. Jdete-li se shibou na procházku, smiřte se s tím, že půjdete sami. Svého psa uvidíte, jak prchá v okamžiku, kdy jste ho pustili z vodítka – a pak se po dlouhé době vrací, když jste se vydali na zpáteční cestu. V naší přírodě hrozí shibě mnoho nebezpečí – střelbychtiví myslivci, kteří si ji spletou s liškou, vlaky, auta, neočekávané pasti v podobě hlubokých výkopů a jam, zlí lidé. Proto je shiba přímo předurčena k městskému životu a procházkám na vodítku. Ve městě nemá tolik lákadel, která by ji nutila přivolávat na sebe neštěstí.

Shiba se hodí pro osoby tolerantní, klidné, kteří chtějí mít milého a veselého společníka, ochotné připustit velkou individualitu a nezávislost svého psa. S takovým majitelem – lidským partnerem – je shiba spokojena a je příjemná a roztomilá. Nervní, hlučný a panovačný člověk shibu mít nemůže, nerozuměl by si s ní a oba by byli ve svém vzájemném soužití nešťastní.

Výbornými majiteli shib se ukázaly být dospívající děti, které mají již dost rozumu, aby pochopily potřeby psa, a ještě dost hravosti a porozumění pro hravost a individualitu svého zvířecího společníka. Velmi často jsou to právě děti, koho shiba v rodině nejvíce miluje a respektuje.
Shiba se hodí pro člověka klidného, vyrovnaného, s velkou mírou tolerance, smyslem pro humor a přirozenou autoritou. Takového člověka shibí skopičiny pobaví, je schopen přehlédnout a tolerovat drobné prohřešky a správně potrestat větší přestupky. Člověk hysterický, nervní, nevyrovnaný, slabé povahy bez autority by si neměl žádného psa – natož shibu – pořizovat.