Venčení pejsků – první část

Kdysi dávno jsme se s přítelem rozhodli, že si pořídíme pejska. Představa byla jasná, do pražského bytu jsem si přála čtyřnohého kamaráda co nejmenší velikosti. Nejen kvůli omezenému prostoru, ale hlavně z hlediska jeho hygieny.

Co dělat, pokud opravdu chcete mít doma pejska, ale nemáte čas na pravidelné venčení?

Pořídili jsme si štěňátko pražského krysaříka, dnes už poměrně rozšířeného plemene, které ale před dvanácti lety bylo přeci jen méně obvyklé. Přivezli jsme si ho jako novoroční dárek a vládla tehdy poměrně tuhá zima, malému pejskovi se vůbec nechtělo být venku, natož tam vykonat svou potřebu. Neúspěšné venčení samozřejmě končilo loužičkou hned za dveřmi či hromádkou na koberci u pelíšku.

Přišla jsem tehdy s nápadem naučit psíka chodit na kočičí toaletu a byla jsem hned na počátku úspěšná. Zvolili jsme druh záchodu bez vrchního dílu, aby se pes nebál vejít dovnitř, velmi rychle pochopil účel tohoto zařízení a „nehody“ se stávaly čím dál větší výjimkou.

Nakonec se stala tato toaleta běžnou součástí jeho života, navštěvoval ji i v noci a kdykoliv byl doma sám, nemusel se zkrátka stresovat čekáním na příchod páníčků a následné venčení. Dokonce, jakmile viděl na návštěvě stejné zařízení, okamžitě ho využil, měli jsme i malý cestovní záchůdek na dovolené, do kterého taktéž bez problémů chodil.