Canisterapie, jak to začalo…

Jistě si nejeden majitel pejska už někdy pomyslel, že by rád nějak pomáhal jiným potřebným lidem. A když už má pejska, který dělá takovou radost jemu samotnému, proč by nemohl přinášet radost i ostatním. Ale jak na to?

Když mi před lety kamarádka navrhla, abych si udělala se svými pejsky canisterapeutické zkoušky, okamžitě se mi vybavil obrázek velkého psa, který polohuje postiženého člověka. Tenkrát jsem si myslela, že canisterapii může dělat pouze velký klidný pes, který vydrží delší dobu v leže na boku prohřívat postiženého ležícího člověka. V té době jsem vlastnila středně velkou kříženku z útulku a fenku německého ovčáka, obě byly mladé a velmi aktivní. Představa, že by klidně ležely na boku déle než dvě minuty, mi připadala v jejich případě dost absurdní. Ale přece jen mi to nedalo, začala jsem si shánět informace o canisterapii a zjistila jsem, že možností je mnohem víc.

Zkoušky jsem s oběma fenkami úspěšně složila a naše první cesta vedla za malými dětmi do mateřské a základní školy, pro které jsme s kamarádkou připravily různé naučné a pohybové hry. Také jsme se jim snažily vysvětlit, jak se k cizím pejskům mají chovat, aby jim pejsci neublížili. Někomu by se to zdálo možná málo, ale už tenkrát se komerční televize předháněly, která dřív zařadí do zpravodajství informaci o pokousaném dítěti. Kamarádka měla velkou bílou fenu švýcarského ovčáka Fleur a já chodila s kříženkou hnědobílé barvy Amálkou. Fleur bývala za každé situace velmi klidná a Amálka byla naopak hodně veselá a měla moc ráda děti.  Proto se výborně doplňovaly a jejich rozdílný temperament jsme mohli velmi dobře využít k velkému množství motivačních her.

Dnes už je canisterapie velmi žádaná v mnoha ústavech, domovech důchodců apod. a je zcela běžné, že jejich zaměstnanci se s majiteli canisterapeutických psů domlouvají na konkrétních potřebách klientů a vytvářejí podle toho program šitý na míru. Velcí a klidní psi se často používají k polohování, jiní k podnětným hrám motivujícím např. postižené děti k různým činnostem a z vlastní zkušenosti vím, že třeba někteří autisté komunikují mnohem lépe za přítomnosti psa.

Pejsek bývá pro všechny opravdu silná motivace. V této souvislosti se mi vybavuje moje působení v domově důchodců, kde jedna babička vůbec s nikým nemluvila a teprve díky našim pravidelným návštěvám začala postupně komunikovat s ostatními. Velmi si oblíbila Amálku a vždy, když měla přijít, jí schovávala všechno maso od oběda. Teď už to mají lidé provozující canisterapii o něco jednodušší, ostatní si jich váží a zájem o ně je opravdu velký. To naše začátky byly někdy hodně těžké.

Tenkrát měla o naše pejsky velký zájem jedna paní ředitelka domova důchodců a ústavu, kde byly mentálně postižené dospělé ženy a proto se s námi domluvila na pravidelných návštěvách. Ona byla milovnice psů, ne však někteří z personálu. Dodnes nezapomenu, jak se na nás dívali skrz prsty, co tam s těmi psy vůbec pohledáváme a vadily jim i psí chlupy na zemi. Také hned naši první návštěvu ústavu pro mentálně postižené ženy, využili k tomu, že nám jich tam nechali asi padesát a šli si v klidu na kávu.

O nějaké přípravě z jejich strany se nám ani nezdálo. Ale naštěstí nás to neodradilo a po nějaké době se vše zlepšilo. Potom jsme s kamarádkou ještě několik let chodily nejen do zmíněného ústavu, ale i na různé akce pro děti, kam jsme byly často zvány. Víc se toho nedalo bohužel stihnout, protože jsme chodily do práce a hlavně, pro pejsky je tato činnost psychicky velmi náročná a je potřeba jim dopřát dostatečný odpočinek.

V současné době už aktivně canisterapii nedělám, protože žádný z mých pejsků k tomu není vhodný. V našem sdružení působím jako jedna z rozhodčích pro posuzování vhodných canisterapeutických psů. Při zkouškách se setkávám s obětavými lidmi, kteří chtějí pomáhat ostatním a je mi s nimi opravdu dobře. O tom, jak se vhodný pejsek na canisterapii posuzuje a jaké vlastnosti by měl mít, zase někdy příště…

468x282-1481547929.jpg

ZANECHAT ODPOVĚĎ