Chovatelská stanice Bajadera, Razová

    0
    11
    Chovatelská stanice Bajadera, Razová
    Chovatelská stanice Bajadera, Razová

    Provoz chovné stanice bílých ovčáků. Prodej Quessantských oveček.

    O nás

     Před deseti lety jsme ještě bydleli v panelovém domě a o pořízení pejska ani neuvažovali. Naše dvě holky procházely právě pubertou a bylo s nima starosti až nad hlavu. Pak přišlo na randění a já většinu času trávila doma sama. Manžel odcházel brzy ráno do práce a vracel se večer. Já do práce chodila také,ale vracela jsem se do prázdného bytu. Čím dál víc jsem si připadala samotná a nepotřebná. Trávit volné chvíle couráním po městě mě již nebavilo a tak jsem začala uvažovat o příteli. Můj ideál byl. V první řadě věrný, aby se radoval pokaždé když mě uvidí, neremcal když se mnou musel do obchodu, nevadilo mu co mám zrovna na sobě a při sebemenším doteku či pohlazení nadšeně vrtěl ocáskem. ( Myslela jsem tím samozřejmě psího přítele ).Zmínila jsem se před manželem jak by bylo fajn někoho takového mít, ale vyslechla jsem si jen samé proti jako:,, Pes v paneláku je chudák, kde bude když budeme v práci? Kdo se postará když někam pojedeme? Co ti říkají alergie a roztoči, nemluvě o tom, že všude budou chlupy!” Prostě vyslechla jsem kázání jako v kostele, ale přes to jsem se den odedne utvrzovala, že si svého psího přítele pořídím a také pořídila. I přes veškerý nesouhlas většiny rodiny k nám přibyl Maltézký psík Charles ( Čaki ) a provází nás životem již zmíněných deset let.

    Dnes už je vše jinak. Přišla doba kdy jsme se měli stěhovat na vesnici a začali uvažovat o pořízení většího psa. Jednak na hlídání, aby nebyl ostrý a také měl kladný vztah k dětem. V té době jsme již měli malého vnoučka a já se stala babičkou na plný úvazek. Začali jsme řešit jakou rasu bychom si pořídili a zda psa, nebo fenu. Každý radil něco jiného a tak nezbývalo než sednout k počítači a po několikahodinovém sezení jsme měli vybráno. Narazila jsem na stránky Bílého švýcarského ovčáka a bylo rozhodnuto. Nejen, že nás zaujal svým vzhledem, ale splňoval také naše požadavky. Zvolili jsme fenku, našli chovatele, aby termín vyzvednutí štěněte proběhl v době, kdy již budeme zcela zabydleni v novém domově. Když se již pejsci narodili mohli jsme je jet navštívit, tu svou holku si vybrat a pojmenovat. Volba byla jednoduchá neboť z třech malých bílých klubíček, která tomu krásnému psu nebyla kromě barvy moc podobná ( spíš vypadali jako malí lední medvídci s kulatými oušky ) jsme vybrali naši Elzynku. Plni radosti jsme se vraceli domů. Krátce na to přišel rodinný problém a my se museli rozhodnout zda se Elzy vzdáme, či ji vystavíme útrapám života v paneláku ( pro manžela opět situace neřešitelná ). Já se však Elzynky za žádnou cenu nechtěla vzdát a jelikož už jsem v tu dobu nepracovala, ujišťovala jsem sebe i manžela, že vše zvládnu. Nakonec se pro Elzynku přece jenom jelo. Měsíc trápení, běhání po schodech nahoru a dolu, noční venčení, do toho vnouček, Čaki a můj totální kolabs.To rozhodlo o tom, že se na nějaký čas odstěhujeme na Slezskou Hartu, kde máme malou chatu. Po náročném měsíci to byl ráj. Žádné troubení aut už ve čtyři ráno, jenom šumění lesa, ráno nás budili ptáčci, stačilo otevřít dveře a hafíci mohli celý den dovádět venku na zahradě. Problém by akorát v tom, že manžel musel denně dojíždět do práce a také nás pravidelně zásobovat jelikož tam lišky dávají dobrou noc. Na chatě jsme nakonec zůstali celý rok. Elza vyrostla v krásnou slečnu a my se sní přihlásili do klubu BO ( Bílého ovčáka ). Nikdy jsme neuvažovali o jejím uchovnění, ale poslali nám z klubu pozvánku na svod a tak, jen ze zvědavosti jsme se přihlásili. Byli jsme nadšeni. Elza úspěšně splnila podmínky svodu a tolik bělásků co jsme viděli pohromadě se hned tak nevidí. K tomu prima lidičky se kterýma si máte pořád co povídat, prostě zcela nás to pohltilo a my si řekli, že to nebude určitě naše poslední společná akce a nebyla. Mezitím jsme se znovu přestěhovali. Našim domovem se stal statek s velkým pozemkem, který se shodou okolností nachází také u přehrady Slezká Harta. Tady na nás čekali další čtyři pejsci. Dva bělouši – dlouhosrstý desetiměsíční pejsek Edison la Blankpapilio ( Dalas ) a rodná sestra naší Elzy- Ester z Nuslaudy ( Bára ). Také dva střední pudlíci Max a Elinka, které jsme převzali do své péče. Elza již absolvovala úspěšně řadu výstav a letos na jaře ( 2008 ) se nám po úspěšné bonitaci podařilo Elzu z Nuslaudy uchovnit. Doufáme, že jí i nám bude zdraví přát a že se dočkáme i jejích štěňátek.

     

     HISTORIE PLEMENE BŠO
    Do roku 1879

    Bílá barva ovčáckých psů není dnešní novinkou, ale naopak je to původní prastaré zabarvení. Již starořímský statkář a spisovatel Columella ( kolem 40 let p.n.l. ) žádal, aby pastýřští a ovčáčtí psi měli bílé zabarvení, aby je nemohli pastýři za soumraku zaměnit s vlky, kteří napadli stádo.

    1879 – 1968

    První němečtí ovčáci, kteří se objevili na výstavách byli bílí. Byl to zejména pes Greif narozený 1879 v majetku barona von Knigge, který ho vystavoval v letech 1882 – 1887 v Hannoveru. Jelikož Greif měl vzpřímené uši ( což bylo v té době vzácností ) byl použit k dalšímu chovu.


    A tak se stalo, že greifova vlkošedá dcera Lene vrhla 1. ledna 1895 slavného psa Hektora Linkshreina, který byl jako první zapsán do plemenné knihy německých ovčáků. Toho psa později koupil Max von Stephanitze a přejmenoval ho na Horanda von Grafrath ( takováto přejmenování byla v té době běžná).


    Pro nás je důležité, že zakladatelem modeního chovu německých ovčáků měl bílého dědečka a v prvních 15-ti letech čistokrevného chovu německých ovčáků z třiceti určených psů k chovu vzešlo 18 bílých potomků. Bílí psi se zalíbili zejména rodu Habsburků, kteří je počali chovat a také císařský rod Hohenzollernů, jelikož se hodili k bílým robám dam a lipicánským koním. Na přelomu století pobývala na návštěvě u Habssburků mladá američanka Anne Trasy. Byla psy tak nadšená, že se je rozhodla chovat. Přivezla do Ameriky několik bílých i barevných psů a v roce 1913 založila v Americe klub německých ovčáků. K velké popularitě tohoto plemene přispěly filmy s Rin Tin – Tinem a později mezi první a druhou světovou válkou to byl film Bílý stín,ve kterém hrál hlavní roli bílý ovčák. Jak v Americe tak v Kanadě se začali chovat zvlášť jak bílí tak barevní ovčáci. Bílé linie byly tak známé a populární,že docházelo i k vývozům, zejména do Austrálie, Portorika a Mexika. Ovšem situace v Evropě nebyla pro bílé příznivě nakloněna. Chov bílých ovčáků začal pozbývat na vážnosti a počaly se na něho svádět všechny problémy v chovu. Po druhé světové válce byli bílí na výstavách důrazně diskvalifikováni. Chovatelé se za ně styděli a utráceli je hned po narození. V roce 1968 byla bílá barva vyňata ze standartu a uznána jako nepřípustná pro zabarvení německého ovčáka. Krátce na to také Amerika přistoupila na tuto úpravu standardu a bílí nemohli být nadále chováni. Američtí chovatelé bílých německých ovčáků se však nedali, založili své vlastní kluby a spolky, chovali tyto psy dál a vedli si své plemenné knihy.

    1970 – 1992

    V roce 1970 přivezla paní Agáta Burch z Ameriky do Švýcarska bílého německého ovčáka jménem Lobo.


    Ten se narodil 5. března 1966, tedy ještě před tím než AKC uzavřel svou plemennou knihu bílým německým ovčákům. Měl tudíž uznávaný průkaz původu a byl zapsán do švýcarské plemenné knihy s poznámkou – zakázán k chovu. Lobo White Burch, ( tak se jmenoval ) byl prvním psem, který se po dlouhých letech vrátil zpět do roné Evropy. Paní Burch byla nadšená chovatelka psů a se svým Lobem složila řadu zkoušek a to i těch nejvyšších stupňů.


    O rok později Ještě přivezla z Anglie fenu White Lilac of Blikbony. Protože pes i fena byli kvalitní jak v exteriéru tak v povaze, rozhodla se je použít k chovu. 19. dubna 1973 se narodili tři psi a jedna fena. Ovšem zápis do plemenné knihy jim byl odepřen. Vrh byl zapsán do dodatkového výpisu. Paní Agáta ještě importovala fenu z Kalifornie ( White Beauty ) a odchovala dva vrhy. Poté se odstěhovala z pět do Ameriky. Jejím pokračovatelem ve Švýcarsku byl pan Kurt Kron, v Německu Martin Faustann a zanedlouho i další řada chovatelů po celé Evropě. V 80-tých až 90-tých bylo založeno mnoho spolků a klubů bíléhoovčáka a mnoho dalších psů bylo importováno z Ameriky a Kanady. Dnes už těžko zjistíme, kdo plemeno poprvé nazval Americko-kanadský ovčák ( v Americe se až do uznání plemene jmenoval Německý ovčák bílé barvy ), ale název se ujal a používal až do konce roku 2002, kdy bylo plemeno předběžně mezinárodně uznáno jako (Berger blanc suisse )- Bílý švýcarský ovčák.

    Kontakt na chovatelskou stanici Bajadera, Razová

    Web: www.bajadera-papula.webnode.cz

    Telefon: 724 173 397

    Email: e.papulova@centrum.cz

    Adresa:

    Razová 113

    79201

    Otevírací hodiny:

    • Dle dohody